O mně

Motorku mi rodiče koupili, když mi bylo kolem 5 let.
Byla to malá minibike, ale pro mě to byl začátek všeho.
Na téhle malé motorce jsem se naučil úplné základy – držet balanc, pracovat s plynem a pochopit, co vlastně znamená jezdit.
Tehdy jsem ještě nevěděl, kam mě to jednou dostane.
Ale už tehdy mě to chytlo.

Kolem 10 let přišla další motorka, pionýr. Za mě nejlepší stroj.
Dodnes si pamatuju první jízdu, kdy mě taťka pustil samotného po louce a říká: „Když se budeš otáčet, pomoz si spojkou.“
Já na to: „Jasný.“ 😄
Jenže jsem vůbec nevěděl, jak ji použít. Tak jsem ji jen zmáčkl a pustil a hodilo to se mnou jak s paviánem. Říkám si: „To je nějaký divný.“
Nakonec jsem to nějak zvládl, ale když jsem jel zpátky, taťka mě musel chytat, protože jsem neuměl zastavit.
Na pionýra mám neskutečný vzpomínky. Opravy, rozebírání, skoro bych ten motor dneska složil poslepu.
Zkoušel jsem i různý úpravy, laděný výfuk, jiný trysky, kanálky ve válci a spoustu dalšího.

V 16 letech jsem si udělal papíry na motorku.
Začal jsem jezdit na Hondě CBR 125R.
Za mě naprosto parádní motorka. Na to, že to byla 125, tak letěla jak blázen.
PS: Ta fotka je reálná, ale bylo to mírně z kopce a s větrem v zádech. 😄
Výhoda téhle motorky je, že je poměrně malá, takže pokud je někdo menší, nebo třeba holka, je to ideální volba.
Navíc jezdila kolem 2,5 l/100 km, takže i spotřeba byla super.

Lákal mě zároveň nějakej naháč a naskytla se za dobrou cenu Yamaha FZ6 S2, tak jsem si řekl, proč to nezkusit.
V jednu chvíli jsem tak vlastnil jak Yamahu R6, tak i FZ6 S2.
A to už jsem jedl jen pytlíkový polívky a rohlíky, na nic jinýho už nezbyly peníze.
Motorky se vždy měly dobře, priority byly jasný.

Zároveň jsem zhruba v 15 letech začal cvičit.
Řekl jsem si dost, nechci už být hubenej, chtěl jsem svaly a chtěl jsem vypadat dobře.
Začátky byly nepravidelný, jednou týdně fitko, někdy jen jednou za 14 dní.
Nebyla možnost se tam dostat častěji, tak jsem občas cvičil doma.
Všechno jsem jel podle YouTube, neměl jsem peníze na trenéra.
Občas mi dal vstup majitel fitka i zadarmo, věděl, že se každá kačka hodí.
Když jsem začal chodit na učňák, začal jsem cvičit pravidelně, zhruba 3 až 4krát týdně.

Moment, na který nikdy nezapomenu, kdy jsem se zase postavil na nohy. (Fotka je focená mnohem později.)

Sice jsem sám neušel ani krok, musel jsem se na chodítku znovu se učit chodit. Všechno prakticky držely ruce, nohy byly jak z papíru.

Ale dodalo mi to další důkaz: „Kubo, jdeš správným směrem, zvládneš to.“

Potom jsem byl propuštěný do domácí péče. Bylo pro mě extrémně náročné vyjít schody do pokoje. To, co mi dřív trvalo 5 sekund, mi teď zabralo 5 minut a byl to boj.

Potřeboval jsem jedno vyšetření, abych mohl jít na druhou operaci. Tam, kam jsem měl jít, mi řekli, že mají na 4 měsíce plno. S tím jsem se ale nesmířil.

Provolal jsem celou Českou republiku, celkem 38 nemocnic, kde to dělají.

Až v Náchodě mi řekli: „Přijeďte na konci týdne.“ (300 km od baráku.)
Byl jsem neskutečně šťastný. Vyšetření dopadlo dobře a mohl jsem jít na druhou operaci.

Na druhou operaci jsem šel s mindsetem: „Je to tady, konečně bude všechno jako dřív.“
Už jsem se na ni doslova těšil.

Druhý nejsilnější moment – jdu z nemocnice po vlastních nohách jako totální vítěz.

Ten pocit nejde ani popsat. Jako kdybys vyhrál 100 milionů a vynásobil to ještě stokrát. Neskutečné.
Neměl jsem ještě úplně vyhráno, čekala mě dlouhá cesta rekonvalescence, ale to mi bylo jedno. Já už byl vítěz.

Za celou léčbu jsem shodil přes 13 kg svalů, ale na tom nezáleželo.

Pak jsem byl zhruba 4 měsíce doma, abych se pomalu rozhýbával.
Moje kondice? Došel jsem 200 metrů do krámu a zpátky a šel jsem spát totálně unavený.

Díky tomu, že jsem věřil, že to zvládnu, jsem dělal neskutečné pokroky.

Každý den jsem na sobě makal a byly vidět velké pokroky.

Celá cesta pro mě byla extrémně náročná, asi nejvíc po psychické stránce.
Byl jsem aktivní kluk, co nesedí u televize, ale sportuje a pořád se hýbe a najednou tohle. Hlava je vždycky největší nepřítel.
Pamatuj, je úplně jedno, kolik máš peněz. Pokud máš zdraví, buď šťastný.
Vím, říká se to jednoduše, ale věř mi, ve chvíli, kdy jsem byl v nemocnici, bych dal cokoliv za to, abych se vrátil zpět. Klidně všechno, auto, motorky, všechny peníze.
Zároveň jsem během léčby odevzdal úplně všechno. Dokonce i peníze, které jsem ani neměl. Bylo to finančně náročné. Táhl jsem byt v Praze, platil různá vyšetření, několikrát týdně někam jezdil, řešil speciální stravu a vitamíny.
Dost mi pomohla rodina a velkou část mi pokrylo úrazové pojištění a to je mega důležité. Nepodceňujte to. Nemít úrazovku, tak bych šel opravdu hodně do mínusu.
Teď jsem si ji ještě s kámošem přenastavil, aby to bylo fakt dobře nastavený. Kdybys chtěl, klidně ti dám doporučení, protože bacha, některé úrazovky mají výluky na motorky hlavně v terénu.
Tím chci říct, že mi bylo úplně jedno, že jsem musel začít znovu od nuly.
Hlavní bylo, že jsem se z toho dostal.
Samozřejmě mám pořád nějaké následky, ale nic vážného, co by mě extrémně omezovalo.

Někdo by řekl, že jsem blázen, že se vracím do sedla.
Ale jak jsi četl nahoře, chci si jednou říct, že jsem si ten život fakt užil, takže i přes vážný úraz jdu zpět.
Po 281 dnech od nehody jsem na ni znovu sednul.
Jestli se ptáš, jestli jsem mohl, nevím. Dovolil jsem si to sám.
Měl jsem obrovský respekt a i strach. Jel jsem na sraz BMW na letišti, kde se jezdilo mezi kužely. Tam jsem si znovu osahal motorku a získal k ní zpět důvěru.
Zároveň jsem tady poprvé zkusil jízdu po zadním a hned jsem se do toho zamiloval. Řekl jsem si „tohle chci“.
První myšlenka byla koupit si nějakého motarda. Jenže tam byl jeden háček. Neměl jsem peníze. Vůbec žádné.
A v tu chvíli mi došlo, říkal jsi, že budeš žít naplno. Tak co pro to uděláš. Jak to vyřešíš co nejrychleji, abys na tom mohl jezdit.

Nasbíral jsem zhruba 3 klienty a po asi 96 dnech jsem si jel koupit svoji KTM EXC 450.
Ten pocit byl neskutečný. Nikdy na něj nezapomenu.
Byl jsem na sebe fakt pyšný, jakou cestu jsem ušel a že jsem nic nevzdal. Časem jsem si vydělal i na motard kola a střídal jsem terén a silnici.

Během celého tohohle příběhu vzniklo jedno motto: NO BIKE – NO LIFE.
Bez motorky nebo kola pro mě život prostě není život.
Motorka je věc, která mě dělá nejvíc šťastným.
Když na ní sedím, zapomínám na všechny starosti a problémy. Jsem prostě svobodný.
A právě proto vznikla i tahle mikina.
Pokud to cítíš stejně, tak klikni na tlačítko dole.
Mikiny rychle mizí, takže některé velikosti můžou být brzy pryč.